To nedovedu takhle říct, je to dost různé. Někdy jsem na cestách skoro pořád, například když mám smlouvu s Formulí 1 nebo DTM.

Většinou cestuji pracovně, jsem totiž hotelový cukrář. Pak musím fungovat současně jako „skřivan“ i jako „sova“. To znamená, že s přípravami na oběd musím začít už velmi časně ráno, potom mám krátkou pauzu a pak hned následují přípravy na večer. Ten se může protáhnout různě dlouho.

Když ovšem cestuji soukromě, celé dny si užívám. Většinou ale jezdím na stáže ve špičkových podnicích. A při té příležitosti se snažím trochu poznat danou zemi.

Napínavé jsou všechny cesty, všechny jsou neskutečně pestré. Ale nejlegračnější zážitek mám asi z Bangkoku, to bylo v roce 2010. V Evropě panovala zima, já jsem při teplotě –14 °C odletěl z Frankfurtu nad Mohanem, a když jsem přistál v Bangkoku, bylo tam 30 stupňů nad nulou a extrémně vlhko. Letěl jsem na stáž v hotelu Bannyan Tree Bangkok. Nečekaně mě navštívil dobrý kamarád, který se o mém pobytu v Bangkoku dozvěděl od mého otce. O jeho návštěvě jsem neměl tušení, dokud mě nepřekvapil přímo v restauraci.

Nebo v Mexiku v roce 2012. Pracoval jsem ve špičkové restauraci v Mexico City. Na jednu akci tam přijel vařit Eckart Witzigmann, můj bývalý šéf. Majitel restaurace ho provedl podnikem a ukázal mu kuchyň. Když mě tam můj bývalý šéf spatřil, šel majitel restaurace úplně stranou a kuchyň jsem mu musel předvést já.

To bylo v roce 2016 – jako hotelový cukrář a pekař jsem jedné rodině hoteliérů pomáhal vybudovat a otevřít hotel Lemongarden na ostrově Brač v Chorvatsku. Je to jeden z nejkrásnějších hotelů, jaký jsem kdy viděl, majitelé ho vedou s opravdovou láskou, zaměstnanci jsou pro ně jako členové rodiny. Když jsem tam přijel o Velikonocích, nebylo to nic než staveniště. Kuchyň ještě vůbec neexistovala. „V létě otevřeme,“ prohlásila majitelka a já jsem žertem dodal: „Jasně, ale nejdřív tak v roce 2018.“ Naštěstí je manžel šéfové stavitel a výborně se vyzná. Všechno probíhalo opravdu výborně. Bylo to neuvěřitelně napínavé – veškeré vybavení se muselo objednat, od nádobí až po potraviny.
V den otevření se na dvorku ještě povalovaly palety a v poledne už na sluníčku vysedávali hosté. Než se naše produkty dostaly na místo, užili jsme si hodně stresu. V takových situacích člověk pocítí životní styl a mentalitu Chorvatů. Všechno trvá trochu déle než u nás a člověk si na to celkem rychle zvykne.
Když pak člověk jako první zapíná troubu a stahuje ochrannou fólii z vybavení cukrárny, je to moc pěkný pocit.
Když jsme pak zjistili, že byly prostory v kuchyni chybně rozplánovány, řekl šéf jenom: „Tak ty plány předěláme, aby to sedělo, a přestavíme to.“ Projekt se plánoval a rozšiřoval několik let a nová cukrárna se musela znovu přestavět. Ta rodina mi projevila opravdu velkou důvěru.

Naštěstí jsem zatím žádnou dobrou výmluvu ani nepotřeboval, na přesnost si totiž dost potrpím. Jen jednou to málem nevyšlo: V roce 2012 jsem se zúčastnil soustředění rakouského národního týmu mladých kuchařů ve Vorarlbergu, který si mimochodem na kuchařské olympiádě „vyvařil“ stříbro. Během školení nám došla prášková glukóza a isomaltóza a jeden z našich školitelů, který pracoval jako šéfkuchař ve městě Hohenems, zavolal svému cukráři a požádal ho, aby připravil glukózu a isomaltózu do vakuových sáčků. Já jsem pak oba asi 1 kilogram těžké sáčky, které nebyly nijak popsané ani označené, protože člověk jako profesionál pozná obsah podle jeho zrnitosti, z podniku vyzvedl a položil na sedadlo spolujezdce. Bylo to už pozdě odpoledne, smrákalo se, když mě najednou zastavila silniční kontrola. Hned jsem dostal strach, že by policisté mohli sáčky považovat za drogy a že mě budou chtít „zabásnout“. První inspektor si posvítil do auta, uviděl sáčky a řekl: „Tak si vystupte, mladý muži, kontrola, postavte se vedle auta.“ Policejní pes se už blížil. Já jsem měl co dělat, abych potlačil smích. Druhý policista se mě pak zeptal, co je v těch sáčcích. Tak jsem mu vysvětlil situaci, že nám na soustředění došla prášková glukóza a isomaltóza a že nám vypomohl cukrář od našeho školitele. První policista pravil něco v tom smyslu, že se jen vymlouvám a že by to mohl říct každý. Jeho kolega měl naštěstí větší pochopení a souhlasil s mým návrhem, že oba prášky vyzkoušíme. Oba hned viděli, že ten první na prstech lepí (což je u glukózy normální, když navlhne), takže se nemůže jednat o drogy. V žertu jsem jim poradil, aby prášek nenasávali nosem, protože by jim všechno zalepil. Tu se ukázalo, že ten milý policista je vyučený cukrář. Začali jsme si povídat a naši odbornou diskuzi ukončil až jeho protivnější kolega. Tak se z nepříjemné kontroly stalo příjemné popovídání. Školení pak mohlo po asi 30minutovém výpadku pokračovat.

Když jsme u toho, napadá mě ještě další trapas: V roce 2015 jsem s několika dalšími lidmi z jedné velké cateringové firmy cestoval do Texasu na Formuli 1. Na pařížském letišti jsme museli přestupovat a já jsem se dvěma dalšími kolegy šel k dalšímu gatu. Oba si mysleli, že cestu znají, protože už tam jednou byli. Tak jsme spěchali ven z letadla, honem do autobusu, přes půlku letiště k dalšímu gatu, a když jsme se dostali k odbavení, jednomu z nás najednou začal zvonit mobil. Kolegové se nás ptali, kde jsme, protože navazující letadlo na nás už čeká. Se zděšením jsme zjistili, že gate, odkud jsme měli odlétat, je prakticky vedle toho, ke kterému jsme přiletěli. Oba hoši se zmýlili, protože když byli v Texasu vloni, museli jet autobusem přes celé letiště k jinému gatu. Problém byl, že jsme tou dobou vlastně už měli sedět v letadle do Houstonu. Kolegům se naštěstí nějak podařilo odlet zdržet. Když jsme se my tři výtečníci konečně dostavili na palubu, vítali nás jako nějaké hvězdy.

Také cestování s veškerým potřebným vybavením do Mexika bylo docela vtipné. Nože a všechno ostatní jsem měl dobře uzamknuté v třípatrovém kufříku. Každá přihrádka byla ještě zvlášť zamknutá a zajištěná popruhy. Při příletu se dělají jen namátkové kontroly, ale když má někdo pět kufrů jako já, pochopitelně kontrole neujde. Tak jsem musel otevřít svůj kufřík s nářadím: Nejdříve první patro s metlou na sníh a dalšími pomůckami. Celníkovi jsem musel vysvětlit, že jsem cukrář a cestuji pracovně. Otevřel jsem druhé patro a nastalo totéž. Opět jsem dodal, že jsem cukrář a přicestoval jsem pracovně. Pak jsem se zeptal, jestli chce vidět i třetí patro, a on odpověděl: „Ne, jste tady přece pracovně!“ No, jiný kraj, jiný mrav...

Časový posun – co to je? Myslím, že mám dobré geny, problémy s časovým posunem jsem totiž ještě nikdy neměl. Dokážu se také vyspat kdekoliv, i na tom nejmenším místě, a když spím, tak prostě spím. Odolnost vůči stresu jsem si vypěstoval už jako kluk – řadu let jsem se intenzivně věnoval tanečnímu sportu a také lednímu hokeji. Lépe zvládat stresové situace jsem se také naučil na řadě užitečných školení u dobrovolných hasičů. Moje učitelka ze základní školy mi jednou řekla, že by se ke mně dobře hodila přezdívka Balú, protože jsem takový pohodář a jen tak něco mě nerozhodí. Nevím, co by se muselo stát, abych se dostal do takového stresu, který by na mně byl i vidět. I když jsem někdy ve stresu, nedávám to na sobě znát – což moje kolegy stále znovu překvapuje.